HARCÍŘ

Na začátku každé sezóny, trvá od září do dubna, určíme celkový plán, tedy kam chceme konkrétně dojít. Něco jako přesný harmonogram neděláme, protože tažení je především zábava. Potom celek rozdělíme na jednotlivá tažení a určíme přibližně data a místa odkud vyrazíme. Zároveň s touto činností se vrháme do oprav a přípravy výstroje a výzbroje. Každý rok se objeví nové kousky a vychytávky které chceme vyzkoušet přímo na stezce. No a pak přijde to nejdůležitější, určit podrobně trasu, tedy vyhledat cestu a odůvodnit proč si myslíme že stezka vedla právě tudy. "Zaměřovaníˇ" byl vždy největší problém, ale postupem času jsme si vytvořili nástroj který celkem funguje. Nástroj je rozdělen na dva základní okruhy a to okruh LIDÉ a okruh PŘÍRODA. Okruh Lidé se dělí na tři skupiny, ARCHEOLOGIE,AKADEMIE a PAMĚTNÍK. Archeologie je vcelku jasná, průzkum lidských sídel kolem stezky je zdroj obrovského množství informací .Tito pracovití a pečlivý lidé samozřejmě sepisují o svých nálezech rozsáhlé správy které nás mohou vést. Uvedu příklad. Ve správě je uvedeno že v podhradí toho a toho hradu, byly nalezeny tyto  předměty, nebo jejich fragmenty: klíč, kování vozů, váhy, mince z různých zemí či období, spony koňských postrojů nebo třeba šperk. Je velmi pravděpodobně že  hrad stál nad stezkou, protože se tu čile obchodovalo. Někdy se dokonce při stavebních pracích narazí pod povrchem na starou stezku. Povedlo se to třeba u Mohelnice kdy na výjezdu silnice na Moravskou Třebovou, našli archeologové pod naší asfaltkou, silnici z doby Josefa II a pod ní ještě jednu z časů Karla IV. To i nám nedoukům dojde, kudy vede cesta. Další skupině říkáme Akademie je to samozřejmě svět vědců, profesorů a badatelů. Tady už musíme být docela opatrní. Ono totiž v každém oboru existují mistři, i ti co se vezou a libují si v klišé. Někdy je třeba, pořádně se zamyslet, nebo číst tak trochu mezi řádky. Uvedeme příklad který sice není přímo o stezkách, ale je velice názorný.                                                                     V mnoha kronikách se objevuje zápis:" Pod rytířem X byl v bitvě Y zabit kůň, nebo i dva, sir X nasedl na dalšího koně a bojoval dál". A teď se zkusíme na tu větičku mrknout z více stran. Prvoplánově říká, že náš rytíř je odvážný borec, který má dobrou kondici. Potom říká, že těžkooděnec který spadl z koně, je schopen nastoupit na jiného a pokračovat v boji. No a do třetice někdo mu koně zabil, jak už to v bitvách bývá, úmyslně. V nekonečné řadě dokumentárních filmů i knih, se neustále opakuje věta: " Rytíř zbavený koně, nemohl v boji pokračovat, nebo byl dokonce zabit". I když toto tvrzení zazní s úst váženého pana profesora, asi to nebude pravda. Jak by potom nasedl na šimlíka 2 případně 3 ?. Za své bere taky teze o rytířích seřazených v šicích, kteří se rozjedou do bitvy proti sobě a sráží se kopím ze sedla. On kůň je daleko větší cíl, a smyslem boje je vítězství ať už ho dosáhnete jakkoliv. To už nepočítáme, že náš rytíř musel mít po ruce nějakého panoše, nebo jiného služebníka, který mu koně dal. No a z jedné věty je malý příběh, navíc úplně jiný než ten oficiálně prezentovaný. Trasy zemských stezek jsou na tom dost podobně. Mnozí badatele si surově protiřečí, která kudy, proč a jak vedla. Máme všechny akademiky i amatéry v náležité úctě, ale občas si dovolujeme i jiné závěry či drobné pochybnosti. Teď bude na řadě samozřejmě Pamětník. Ne že by někdo pamatoval rok 1350, to si skutečně nemyslíme, ale může si pamatovat třeba staré místní názvy nebo příběhy. I když to zní podivně, zkusme počítat. Pamětník který má dnes 75 let, by měl rodiče kterým by bylo asi 110 let, prarodiče staré 135 let a praprarodiče ve věku nějakých 160 roků. Aby si dnes člověk pamatoval prababičku nebo pradědečka, je docela dobře možné. Vezmeme li v úvahu, že moderní elektronické hračky ovládají životy lidské přibližně 30 let, byla tu předlouhá doba vyprávění, příběhů a vzpomínek na krajinu i lidi. A tady, když se pamětník podělí, se dají najít pravé perly. Není to jen nějaké prapodivné přejmenování polí či lesů, ale taky názvy míst kam se člověk už je tak nedostane. Třeba krajina která je zatopena přehradou, nebo vojenský prostor. Strašně moc je to vidět v krajině z které odešla většina původních obyvatel. Ano máme na mysli především Sudety. Jedna česky mluvící rodina, samozřejmě to můžou být i Němci, která zažila období, řekněme sta let pořád ve stejné vesnici, je učiněný poklad. Trošku někdy zapomínáme, že Němci se začali v Sudetech usazovat už někdy za krále Václava I, a zfanatizovaní náckové za války jsou vlastně ničitelé staleté historie skopčáků v pohraničí. Pozor slovo skopčák není urážka, ale Sudety jsou většinou v horách, tedy kopcích. Kdo je s kopců, je tedy skopčák. Vidíte tohle máme od jednoho pamětníka, třeba.....

A máme tu okruh PŘÍRODA.....

A ma